Uzdravení pro duši

Hlubocký charitativní spolek Řetěz naděje vstupuje do čtvrtého roku své dobro – činnosti.

Zatímco v předešlých třech letech velikonoční charitativní akce s obřími vajíčky pomáhala „hmatatelným způsobem“ – tedy tak, že fyzicky handicapovaným zakoupila potřebný prostředek pro jejich snadnější fyzické fungování… letos jakoby Řetěz naděje vykročil jiným směrem. Bude se snažit psychicky podpořit hned čtyři lidské duše, poznamenané velkou ztrátou. Tři děti přišly v křehkém dětském věku o svoji mámu, jejich táta o milovanou ženu. Všichni byli na těžkou nemoc a předčasnou smrt příliš mladí. Až do chvíle maminčiny smrti v rodinné pospolitosti bojovali o to, aby jejich příběh měl šťastný konec. Bohužel neměl.

Smutným, definitivním koncem ovšem neskončilo psychické trauma. Jen nabylo jiné podoby.

Možná po dvou a půl roku poté, co trochu odezněl nejhlubší smutek a bolest – nastal čas na zastavení, na pokus vzdálit se smutku. Alespoň na chvíli kouknout na svět z jiného úhlu pohledu.

Malý dárek, náplast na bolest. Dar od těch, kteří si uvědomují, že zlá nemoc v rodině je něco, čeho se dnes a denně podvědomě bojíme všichni… Osm let léčení, operací, nadějí a propadů. Dva roky smutku, že jsme zůstali sami. Usilování o to, aby rodina bez mámy přesto pokračovala správně ve vyjetých kolejích …

Není to o tom, že by zmíněná rodina byla chudá a potřebná. Nicméně rovnice: jeden pracující otec a tři děti ve škole, je dostatečně výmluvný fakt, že radosti nad rámec jsou rozpočtově omezeny. Tak tedy, Řetěz naděje letos věnuje dárek pro pohlazení duše a těla jedné rodiny. Takové poplácání po ramenou – drželi jste se skvěle. Držte se dál, ale teď si na malou chvíli odpočiňte. Jen tak zhluboka dýchejte. Odcestujte na odlehčovací pobyt, nechte na chvíli Hlubokou za zády. Tady máte dárek od nás, kteří si alespoň trochu dovedeme představit, jak těžké to bylo. A dosud je.

Dárek pro tátu Františka a tři děti: nejstarší sestru, bráchu a malého bráchu. Dárek jako odměna za statečnost.

Vstupenka do světa „jiných a veselejších myšlenek“.

Pětatřicetiletá Helena z Hluboké nad Vltavou podlehla karcinomu prsu – velmi agresivnímu typu tohoto nádoru. Kvůli zdravotnímu stavu musela odejít z práce. Začala alespoň studovat Pedagogiku volného času na Teologické fakultě. Na hlubocké základní škole vedla v Poškoláku velmi oblíbený kroužek keramiky a byla také oddílová vedoucí na příměstském táboře.

V lékařských kruzích je její případ považován za absolutní raritu, co se týká tohoto druhu nádoru a jejího dlouhého přežití. Jejím hlavním motorem pro boj s nemocí byly její děti. Byla neskutečně pozitivní, dávala si úkoly: nejmladšího syna dovedu do první třídy, staršího k přijímacím zkouškám… a tak podobně.

Celá rodina žila po osm let v kolotoči chemoterapie, ozařování, operace metastáz, hledání možné další léčby.

Přátelé její rodiny si myslí, že v tuto chvíli, téměř tři roky od její smrti, přišel ten správný čas pomoci její rodině nastartovat další, co nejvíc pozitivní čas. Třeba společným odlehčovacím pobytem, kde by mohli na chvilku vydechnout od všech povinností a překážek.

_DSC0399

O těžké nemoci v rodině jsme si povídali s Heleniným mužem Františkem:
O nádorovém onemocnění nikdo nechce moc mluvit. Bojíme se fatálnosti téhle nemoci. I když statisticky zabíjí stejně jako třeba nemoci srdce, autohavárie, kde nikomu nevadí přiznat, co ho postihlo. Jak dlouho jste se ženou drželi první informaci jen mezi sebou? Měli jste oporu v širší rodině?

Jen my dva mezi sebou jsme to spolu řešili od samého začátku. A téměř vzápětí rodina, rodiče, sestry. Kamarádky mé ženy věděly také velmi brzo, co se děje. Možná tomu napomohlo to, že pracovala v nemocnici a byla tedy mezi zdravotnickým personálem, který tyhle informace přijímá jiným způsobem než většina lidí.

Helena pracovala jako sestra na ARO. Byla pro ni odbornost v téhle situaci přínosná, anebo naopak horší?

Myslím si, že pro ni to bylo horší, protože dopředu znala varianty své diagnózy, a rizika, která se mohou rozvinout. Nevím, jestli dnes doktoři svoje informace pro pacienty nějak filtrují, jestli říkají stoprocentní pravdu nebo ne, ona bohužel měla zkušenosti z praxe. A věděla, že se nenechá opít rohlíkem. Zdravotníci nemají šanci zůstat tak trochu v nevědomosti. Asi by to nešlo, i pokud by si to přáli.

Moje žena od prvního okamžiku chtěla vědět pravdu natvrdo, se vším všudy.

Jak jsem se dozvěděla, Hela byla aktivní, šikovná a skvělá ženská, která šla do všeho čelem a „makala“. Byla bojovnice.

Vždycky byla. Vždycky byla na sebe náročná, jak profesně, tak ve svém soukromí.

Vy jste pořádný kus chlapa, absolvent školy pozemního leteckého personálu, to znamená také akční člověk. O to hůř se asi muži snáší situace, kterou nemůže nijak ovlivnit, nebo vybojovat. Pro koho je vnímání té skutečnosti horší?

Nedá se to říct. Ta situace se pak mezi námi oběma začala prolínat. Vy se snažíte pomoct, pomáháte jako ten ve vztahu, kdo je na tom „relativně“ líp – jako že není nemocný, má víc sil. Ale někdy to jde, někdy to nejde. Jste jednou nahoře, jednou dole. Možná si ty role i měníte. Začne chemoterapie, nebo nějaká jiná terapie, radujete se, když vidíte pokrok. Ale pak vás oba zase srazí nějaká další komplikace.

Pokud mluvíme o minulých třech případech, ve kterých charitativní akce na Hluboké pomohla, vždycky to byly záležitosti jaksi viditelné zvenku, a měly jakoby jednoduché řešení. Něco se koupilo, a ten dárek něco řešil. Ale to, co postihlo vaši rodinu, to je vlastně těžký psychický úraz. A nevyřeší se jen sponzorským darem. Už nikdy.

Pravda je, že se časem naučíte s tou situací fungovat. Nemoc žije s vaší rodinou a vy si na ni zvyknete. Kdyby to třeba pokračovalo dál, nekončilo to úmrtím, jako se stalo nám, zjistíte, že to můžete zvládat. Ano, běháte pořád po doktorech, chvílemi bydlíte po nemocnicích. Máte dobré dny a hodně špatné dny. Ale zvládáte to. A věříte, že se to zlepší. Člověk se naučí žít se vším. Přizpůsobíte se. Postavili jsme se tomu společně, to nám nedělalo problém. Děti věděly, že je tu nemoc, kromě toho nejmladšího prožívaly všechno s námi, netajili jsme jim nic. Samozřejmě přiměřeně jejich chápání. V jejich věku nemůžete položit všechno na stůl, nemůžete je zatížit přes míru obavami o maminku.

Jak to vlastně začalo?

Možná když nad tím tak přemýšlím, tak se právě náš nejmladší syn dozvěděl jako první, že se něco děje. Žena ho kojila, byla s ním na mateřské. A on náhle ze dne na den odmítl mateřské mléko. Nechtěl pít z prsu. Bylo mu přes rok, a děti tohle nedělají, aby se samy vzdávaly kojení. Žena se tomu tehdy divila. Pak si něco nahmatala, a začalo se to řešit. A bohužel, našel se problém. Byla mladá, během kojení se prsa tak jako tak mění, člověka nenapadají fatální věci. V rodině tahle nemoc nebyla předtím přítomná…

Vedou doktoři pacienta nejen fyzickou léčbou, ale pomohou vám unést situaci psychicky? Přece jen potýkat se s takovým údělem tak mladí, s malými dětmi, to je přece psychicky velice náročná situace. Místo šťastné rodiny s malými dětmi, nemocnice, obavy.

Já si myslím, že se o těchto nemocech začíná víc informovat, protože přibývají. A říkají vám tam, prevence, přijít včas, nechat se vyšetřit. Ale ono to není tak jednoduché. Zvlášť, když jste ve věku, kdy to „ještě není potřeba“ vyšetřovat. Na něco nárok máte, na nějaké vyšetření nárok nemáte, někde vás odbudou… protože řeknou, nemáte na to věk, nemáte na to rodinnou anamnézu. Takže zjistíte, že na rozdíl od různých proklamací to nemusí být tak jednoduché. Pokud ale máte pocit, intuici něčeho špatného, musíte si stát za svým a žádat. Někdo se nechá odbýt, někdo tam jde desetkrát, až už mu nakonec vyhoví. A když je nález negativní, máte odpověď a jistotu sám pro sebe. A to je důležité. Anebo se potvrdí vaše obavy.

Takže nakonec dojdeme zase k tomu, že jsme vlastně zodpovědný každý sám za sebe. Navíc teď vnímáme, že pojišťovny se k různým případům nemocí začínají stavět spořivě. Že ne vždy se dostane ideální léčby tam, kde je to potřeba. Vám dáme biologickou léčbu, vám ne. A je jedno, jestli jste mladý, máte děti. To je hodně znejisťující situace.

Ano, a tehdy si také člověk uvědomí, jak důležité je, jakou pojišťovnu máte. Jestli tu, která vám přispěje na nějakou výhodu jednou ročně tisícikorunou, ale při těžké nemoci vám rovnou naznačí, že jste pro ni moc drahý a ať raději přejdete jinam. Protože pokud už jste v nesnázích, a léčbu vám schvaluje revizní doktor od určité pojišťovny, pak už nemáte síly a čas, abyste řešil úřednické změny.

Na druhou stranu musím říct, že lékaři nám vycházeli vstříc úplně maximálně, nebyl absolutně žádný problém. Prošli jsme různými stupni a typy léčby. U té biologické je problém ten, že jí můžete projít jenom jednou. Pokud problém nevyřeší, napodruhé už nezabírá. Tím jako byste tu možnost navždy ztratil. A teď se to na vás začne znovu sypat, protože nevíte co dál.

Člověk zabojuje. Ale bojovat znova a znova…

Pokud se vám pak problém znovu vrátí, mobilizace dalších sil už je hodně těžká. Takže jsme si prošli stadiem, kdy se nám zdálo, je to dobré. Dobré! Ale pak se začnou nabalovat další problémy a řeší se další komplikace. Chirurgické odstranění prsu je pro ženu vždycky těžká psychická újma. Zvlášť v mladém věku.

I když se snažíte ji podržet, říct neblbni, o nic přece nejde, být přesvědčivý je v tomhle případě těžké, přestože to myslíte stoprocentně vážně. Mužskému to prostě žena nechce uvěřit.

Překonali jsme i tohle, zvládli jsme to. Vyhrabete se z té hluboké díry, ono nám to všecko vymizelo, to je skvělé, úspěch, opatrná radost. A znova zase spadnete dolů, a ještě o patro níž.

A pro člověka jako ona, která rozuměla tomu, jaké léky dostává a věděla, že to je špatně, že to už není léčba problému, ale udržovací, pochopila, že není naděje na posun k lepšímu.

Hledali jste pomoc do posledních chvil?

Hledali. Hledáte i alternativní cestu. Hledáte, i když vidíte, že nemocný je na tom už psychicky špatně. A ve chvíli, kdy podlehnete psychicky, je to těžký stav, který se špatně napravuje. Doktoři nám vyšli vstříc, poslali nás na gama nůž. Takže jezdíte už ne do Budějovic, ale do Prahy. Ale to je jedno, člověk si to zařídí, větší děti pohlídají menší. Všechno se dá zvládnout.  Tady si nehledáte výmluvy, že něco nejde a že to nezkusíte. V Praze jsme to zase dali nějakým způsobem do kupy. Jenomže ne všechno. Je to všechno složité, špatně se to popisuje.

Nevím kdo, nějaký herec myslím řekl, že tahle nemoc se chová jako děvka. Není férová. Nedrží slovo. Je potměšilá a vysmívá se vám.

Jste nemocný, dobře, uděláte nějaké ústupky a ta nemoc se trochu stáhne a nechá vás žít v rámci možností.

Chvilka naděje a znova. V určitých případech se přemluvit nenechá. Samozřejmě, že pokroky v léčbě onkologických pacientů jsou obrovské. Ale občas si někdo ten špatný los vytáhne. V případě mladších lidí je to paradoxně horší šance. Když to řeknu cynicky, měli jsme ten přístup, dobře, když je co řezat, řežte. Chirurgie je v téhle nemoci královna. Dobře, obětuju kus těla a vyhraju. Vezmu, vyberu. Zaléčím. A začnu včas. Pak můžete být celkem pohodlný vítěz.  Jenže lidské tělo nemůžete okrajovat donekonečna. A jsou prostě typy nádoru, které jsou zabijácké.

Takže časem jste přebíral za rodinu čím dál větší díl odpovědnosti. Byl jste mužský, který doma vaří a zvládne domácnost?

Já jsem chlap, kterému vaření nevadí, bavilo mě. To jsem odkoukal od táty, a to pro mě nebyl problém. Občas jsme se s ženou střídali. Akorát, že pak toho máte plné kecky, když už to není to víkendové vaření, jako jednou za čas hodit stejky na gril. Ale museli jsme se přizpůsobit, já i děti. Musíte fungovat, zvládnout nákupy, vaření, úkoly s dětmi, úklid, prostě domácnost. Děti pomohly a pomáhají, ale postupně to bylo složitější.

Děti máte šikovné.

Dcera začala studovat medicínu v Plzni. Nevím, jestli ji ta nemoc v rodině nějak ovlivnila. Ale zkusila zkoušky, vzali ji a jde jí to dobře. Zatím neřekla, kterým směrem medicíny se chce vydat. Druhý syn bude letos maturovat, dělal zkoušky na rybářství a lesnictví. Má rád přírodu, baví ho to, zvítězila rybárna. Chce jít dál na vysokou.

A nejmladší má ještě čas přemýšlet o budoucnosti, je na základní škole.

Máte v rodině nějaký rituál, když tam maminka teď chybí? Oslovujete ji nějak, vzpomínáte?

Mluvíme o ní, mluvíme o ní neustále. S dětmi, nebo když se rodina potkává, s jejími rodiči, s její sestrou, není to tak, že bychom o ní mlčeli. Trochu už to přebolelo, ten první pocit ztráty. První rok byl opravdu hodně těžký, ale bavíme se o tom normálně. Vzpomínáme, co říkala, dělala, jaká byla, co by si myslela o tom, co děláme dnes… Říkáme, kdyby tady byla mamka, měla by z tebe radost, protože ti to jde a jsi šikovný. To je pochvala, která se říká všude, ale zabere, protože na ni vzpomínáme všichni. Nemluvit o ní, to myslím, ani nejde. Je částí nás všech.

Jak jste jako táta pomáhal dětem v jejich smutku?

Vždycky věděly a vědí, že spolu můžeme mluvit o čemkoli. Stejně tak to bylo, dokud ona žila. Komunikace u nás nikdy nebyl problém. Kdykoli se na cokoli mohly a můžou zeptat. Vždyť se to všechno týkalo jich stejně jako mně. Než být čtyři opuštění, kdy si každý řeší svůj smutek někde stranou o samotě, je lepší být spolu a plakat společně. Aspoň já si to tak myslím.

Já si to myslím také, ale je to těžké a ne každý to tak dokáže. Podle mne je to trochu průkopnický přístup. V naší společnosti bývá smrt dost tabuizované téma, i v rodině.

Ani během nemoci jsme neměli problém mluvit o tom s rodinou, se známými. Je to pro někoho ožehavé téma, ano, je to nemoc, kde je vysoká úmrtnost. Nikdo dopředu neví, jestli skončí dobře nebo špatně. Ale nikdy nám nedělalo problém mluvit o tom na rovinu.

My jsme si do ordinací pro takové to lékařské resumé chodili oba. Doktoři neměli nic proti tomu, a byli jsme na ty zprávy pokaždé dva, což je lepší než jen jeden. Věděli jsme o sobě všechno od á do zet. Pro oba je to opora. Nic si nedomýšlíte, slyšíte informace nastejno, ten v roli pacienta pak druhému nemusí nic tlumočit. Oba jsme si informace pak nějak prodiskutovali, jak jim rozumíme, něco jsme naplánovali, ať už se to týkalo rozhodnutí k zákroku nebo nějaké alternativní léčby. Ale vše se samozřejmě podřizovalo vždy nejdřív léčbě lékařské, tomu vědeckému přístupu k věci. Nicméně nikdo nám nebránil přidat k tomu i alternativní metody, které jsme považovali za dobré nebo podpůrné. Chtěli jsme napomáhat, ale diskutovali jsme o tom s doktory, nechtěli jsme negativně ovlivnit léčebný plán.

Jak fungovalo společenství okolo vás, kamarádi…?

Dobře, scházeli jsme se v rámci možností. Moc vděčný jsem byl třeba Valerii Chromé ze základní školy. Moje žena byla tehdy moc spokojená, že mohla vést keramický kroužek, pracovala s dětmi na příměstském táboru. Dnes už bohužel víme, že to bylo ke konci jejího života, ale tehdy jí to hrozně pomáhalo a na vlastní oči jsem viděl, jak úplně rozkvetla, i když jí bylo v té době špatně. Byla to pro ni obrovská vzpruha.

Měli jste se ženou otevřený a důvěrný, velmi láskyplný vztah. To nemá každý.

Myslím si, že vztah jsme měli hezký. Ale to už musí posoudit někdo jiný.

A stejně se vám vede s dětmi. Upřímnost usnadní spoustu situací. A nemusí to být jenom tak těžká chvíle, jako byla vaše. Ale třeba děti a puberta. Máma a syn. Někdy i dcera a táta. To jsou vztahy, které někdy mohou být pěkně kostrbaté a je skvělé, pokud tam funguje vzájemná komunikace. Někdy mají děti tajná území, kam si nepustí ani hodně dobré rodiče.

Ale dá se s tím balancovat. Někdy mají holky věci, které zkrátka chlapovi, i když je to táta, neřeknou. Člověk se nesnaží ptát na všechno. Ale snaží se být připraven, aby dcera věděla, že kdyby cokoli potřebovala, vymyslím, zařídím, pomůžu.

Zůstali jste v domě, kde s vámi žila. Jako žena i maminka. Takže je vlastně pořád přítomná, a pořád to může být pro vás bolavé místo. Je pravda, že když se člověk vzdálí, třeba nakrátko, tak se někdy tím odstupem dostane k nadhledu. Dokáže si prožít jiné pocity, uspořádat myšlenky, může se na tu věc podívat zdálky, vidí jinou perspektivu. Zažije jiné zážitky. Může to rodinu posunout do jiné polohy, k jiným tématům…Zkoušeli jste třeba nějakou možnost, abyste nějak regenerovali, zacelili bolavá místa?

Dělají to lidi různě, vím. Změnit na chvíli způsob života, odcestovat na dlouhou dobu, najít si jinou náplň času.

Jenže… my jsme obyčejná rodina. Všechny tři děti ve škole, já v práci. Během školního roku nemáme vůbec čas. To se jede od pátku do neděle a zase znovu. Máme nějaké úkoly, termíny, které musíme stíhat. O prázdninách si dvě starší děti chtějí vydělat nějaké vlastní peníze, shánějí brigádu, což je v pořádku. Samozřejmě už ví, že taky musí přiložit svoji vlastní ruku k dílu, když chtějí něco navíc. Děti mají své individuální sporty, já si myslím, že zkusit se má všecko. Sedneme na kolo, jedem na vodu, nebo se jedem podívat na nějaký zámek.

Hodně rádi jsme společně vyráželi na vodu, i předtím, společně celá rodina. To nám hodně pomáhalo a ženu to vždycky psychicky nakoplo. Protože přece jenom, když jste zavřený v domě, myslíte na nemoc, a tohle byl krásný únik z reality. A taky s touhle nemocí nejezdíte daleko po světě, držíte se raději v dosahu české zdravotní péče, protože nevíte, kdy může nastat nějaká komplikace.

Vaše rodičovská role byla a je těžká. Každý z nás chce uchránit své děti bolesti jak fyzické, tak psychické. Ale zas na druhou stranu víme, že je stejně všeho neuchráníme.

Ano. Naše děti už dnes vědí víc než jiné děti, něčím si prošly, poznaly tragedii na vlastní kůži. Když se s něčím takovým poperete – ne, neříkám, že se s tím vyrovnáte. S tím se nejde vyrovnat. Ale my jsme v režimu nemocné mámy fungovali 7 a půl roku, proto děti už ví, o čem to je. A my jsme jim celou tu dobu přiměřeně věku říkali, na čem jsme. Co léčíme, kam ještě půjdeme na léčbu. Takže děti si tím vším prošly s námi.

Chcete je chránit, ale zase ne za každou cenu. Pokud by nevěděly, jen se dohadovaly, bylo by to pro ně možná horší. Takhle mají zkušenost, že se tím musí projít, že se nic nevzdává. Nelze to nazvat pozitivní zkušeností, ale zkušenost to je.

Vaše žena, vy a vaše děti jste velcí bojovníci. Nevyšlo to. Ale vyjít to mohlo. Při téhle nemoci by měl člověk udělat všechno, co může, aby si nevyčítal, že něco neudělal. Už to, že děti viděly, že se nevzdáváte, je pro ně úžasný příklad toho, že rodiče se nepoddali osudu. Společně se dá hodně překonat. Je to velká životní lekce.

Ano. Pro nás je to lekce i proto, že v tom hraje roli genetika. Pokud se to stalo jejich mamince v tak mladém věku, je nutné myslet na prevenci, vědět o sobě co nejvíc, nechat si udělat nějaké testy, být zodpovědný. Včasnost objevení nemoci je důležitá, někdy nejdůležitější.

Máte jedinou dceru. Po tom, co se stalo, nebojíte se třeba, že jste na ni naložil odpovědnost, kterou v rodině nese ženský živel?

Nejen ji, ale ani kluky jsme se snažili nezatěžovat starostmi, které jim v jejich věku nepříslušely. Takže rodinné starosti, finance, nákupy, chod domácnosti, to je fakt moje role. Já jsem rodič. Zvlášť dcera, která studuje náročnou školu, toho má i tak nad hlavu. Samozřejmě pomáhají, ale není to jejich prvořadý úkol.

Já myslím, že obdivuhodné je, že jste se jako rodina nezhroutili. A nepochybuji, že v téhle situaci by to leckterý chlap vzdal, děti dal do dětského domova a třeba si dovolil psychický kolaps.

Děti mě tehdy hnaly dopředu. Nálada byla pochmurná. Ta psychická bolest je strašná. Ale ty vnější okolnosti vás nutí fungovat. Škola pokračuje. Do práce musíte. Jíst je potřeba. To nezastavíte. Nějak fungujete a projíždíte tou mlhou dál. Smutné jsou večery, když děti spí. Dcera byla na gymnáziu, starší syn v prváku a malej byl… prostě malej. Nějak jsme tím propluli.

Je horší rychlá nečekaná smrt nebo osm let nakonec beznadějného bojování?

Nedovedu posoudit, to by mohl říct někdo, kdo zažil obě varianty. Pokud se nemoc začala léčit, nevíte, jak to dopadne. Než mé ženě dali invalidní důchod a šla si na posudkové oddělení pro papíry, doktor se jí zeptal: A vám je co? Nedávala na sobě nic znát. Jiné si stěžovaly, fňukaly, ona nebyla ten typ. Vždycky chtěla ukázat: Já jsem nad tím, já nad nemocí zvítězím. Naučila se s ní žít.

I když to přicházelo ve vlnách a bylo hůř, těšili jsme se, že zase bude líp. Nepřemýšlíte nad tím nejhorším, neustále předpokládáte, že přijde bod zlomu, který to vyřeší a zlepší. Což se stát může. Vždycky chcete, aby vás doktoři zase dali dohromady. Ale ono to jednou může selhat.

Narození máme všichni podobné. Zato smrt je strašně rozličná.

Bohužel jsou strašně nespravedlivé smrti, nezasloužené. S tou přirozenou smrtí, u babičky nebo dědečka, kteří odejdou stářím, se mnohem líp zachází. Ale tohle, já nevím. Nebyla, ale vlastně byla to násilná smrt. Nepřirozená, zasáhla něco, co se nedalo ovlivnit.

Někdo možná o smrti nemluví. Vím, že někdo nevodí ani děti na pohřeb. Já si myslím, že by se s blízkým člověkem měl rozloučit každý, i když je to bolestivé. Ale k životu to patří. A děti by si tím podle mě měly projít.

Je to hodně důležité.

Naše děti byly zvyklé, že jejich mamka byla tu na operaci, tu zase na pobytu v nemocnici na delší dobu, prostě odcházela a zase přicházela. Takhle se vzdalovala a vracela. Až pak jednou přišla ta chvíle, kdy už se z nemocnice nevrátila. Něco se změnilo definitivně. A myslím, že pohřeb byl v tom důležitý i pro děti, že bylo jasné, že tím je to uzavřeno. Že už se nic bohužel nemůže změnit. Pokud by se to nestalo, pořád budete očekávat, že se ten člověk vrátí.


Rozhodující v onkologické léčbě je čas, psychika a terapie.

Pokud už informace o rakovině hledáte, pak volte ověřené webové stránky. Mezi takové dnes patří především Onkoportál.cz, kde nemocní naleznou praktické rady a informace.

Například, jak překonat tabu kolem rakoviny, spojené třeba s tím, jak by rodina či přátelé měli s pacientem mluvit o jeho nemoci. Zjistí, že není snadné najít vhodná slova, která by osobě trpící zákeřnou nemocí pomohla.

Lidé by se neměli bát být přirození, mluvit otevřeně, opatrně použít před nemocným humor, pokud vycítí, že nastal vhodný okamžik. Přes tíživou situaci se i nemocný potřebuje zasmát. Odborníci také radí nebát se s nemocným prožít jeho smutek, neignorovat nepříjemná a nepohodlná témata. Tentýž strach objímá i partnera nemocného, který celou cestu léčby absolvuje se svým milovaným člověkem a už mu skoro nezbývá síla na další podporu. Místo radosti z léčby, která pomáhá, může přijít i hluboká psychická únava.

Onkoportál odfiltrovává reklamní a nesprávné odkazy, poskytuje informace o pacientských organizacích a poradnách. V pracích psychologů, kteří se intenzivně věnují onkologickým pacientům v léčbě, po léčbě i v paliaci stejně jako jejich příbuzným, můžete najít mnoho příkladů a návodů, jak řešit krizové stavy a kam se obrátit s žádostmi o terapeutická řešení.

Text: Alena Mitter, Hlubocký Zpravodaj